Studentská léta, průmyslová škola a vysoká škola

V 7. třídě měšťanské školy v Benátkách nad Jizerou nás začal učit chemii pan učitel Klaban. Chemie mě od počátku značně zaujala a chtěl jsem se jí věnovat buď následným studiem na průmyslové škole, nebo alternativně se vyučit drogistou. Ke studiu vyšší průmyslové školy, které byly v Československu čtyři (Praha, Liberec, Kolín, Báňská Šťávnica), byla nutná minimální roční praxe v chemické laboratoři, nebo chemické výrobě. Proto jsem v srpnu 1947 ve svých 15 letech nastoupil pracovat do laboratoře v benátském podniku Karborundum. Zde jsem pracoval jako laborant a dostával první mzdu ve výši 1 200 Kč/měsíc (vedoucí měl 3 500 Kč).

První dny nebyly veselé. V laboratoři jsem viděl skříně zaplněné stovkami chemických látek, na stolech a ve skříních množství různorodého chemického nádobí a přístrojů, což jsem považoval za nezvládnutelné. Druhý nebo třetí den jsem si po příchodu z práce sedl a deprimován vyronil pár slziček. Vše se pak obrátilo v dobré, naučil jsem se a plně zvládl analytické postupy rozborů brusných výrobků, surovin, generátorového plynu aj. Díky vedoucímu Ing. Jaroslavu Kredbovi jsem dělal všechny analýzy jako ostatní chemici, absolventi průmyslovky, a byly mi svěřovány i arbitrážní analýzy. To posílilo moji jistotu a dodalo optimizmus pro další studium.

Vzhledem k tomu, že jsem měl přístup ke všem možným chemikáliím, a jiné se běžně prodávaly v drogeriích, mohl jsem experimentovat i doma v malé laboratoři, hlavně v oboru výbušnin, který je pro mladé chlapce nejpřitažlivější. Připravoval jsem střelné prachy, různobarevné bengálské ohně a dělal pro kamarády večer na dvoře ohňostroje. Vzpomínám na dvě příhody. S kamarádem Petrem Horským jsme dělali raketový pohon na malé autíčko. Náplň rakety však nešla zapálit tak jsem použil k zápalu lihový kahan, kterým jsem raketu zapálil ovšem s výbuchem, který vyrazil velké skleněné okno, rána byla slyšet půl kilometru a střepiny od autička, které jsme nenašli, mě lehce poranili prostředníček na pravé ruce. Na několik minut jsem ztratil sluch. Vše dopadlo dobře, sklo bylo zaskleno, doktor mi ošetřil prst (dodnes jej mám však mírně pokřivený) a sluch se mi vrátil. Druhá příhoda byla v závodě. Připravoval jsem jododusík (jednoduchá reakce čpavku a jódu), který po vysušení reaguje na malé mechanické působení hlučným výbuchem, ovšem s malou razancí, tj. bez nebezpečí poškození. Ten jsem dával pod židle nebo na stůl, kde při zatížení židle, nebo postavení nějakého předmětu na stůl došlo k bezškodnému, ale hlučnému malému výbuchu. Jednoho dne jsem jododusík dal svým kamarádům, kteří ho rozsypaly v ředitelské budově a při průchodu ředitele to začalo bouchat. Ředitel nařídil uklízečce zamést chodbu, což při dotyku koštěte pochopitelně pokračovalo bouchat.

Po úspěšných zkouškách v roce 1948 jsem začal studovat Vyšší průmyslovou školu chemickou, v Praze v Betlémské ulici. Hned první den výuky 1. září jsem přijel autobusem do Prahy a vzhledem k tomu, že jsem neznal Prahu, přišel jsem do školy pozdě. Ve velké školní budově jsem se neorientoval, nikdo nikde nebyl, šla výuka, tak jsem vstoupil do třídy kde jsme dělali zkoušky, omluvil jsem se profesorovi, sedl si do poslední lavice a hledal hocha, se kterým jsem se seznámil na zkouškách. Vaška Karase jsem nenašel, tak jsem vstal a odešel. Následně jsem zjistil, že jsem byl ve třídě třetího ročníku. Kdybych tam zůstal, mohl jsem absolvovat školu ne za čtyři, ale za dva roky.

Průmyslovka byla vynikající škola, kde působila řada profesorů a docentů z Vysoké školy chemické, kteří do školy přišli po roce 1939, kdy němci zavřely všechny vysoké školy v Čechách. Kromě vysoké úrovně výuky jsme zažili řadu veselých a zajímavých studentských příhod. Na průmyslových školách byl jiný vztah profesora a studenta než na gymnáziích nebo jiných středních školách. My jsme před studiem již nejméně rok pracovali, měli jsme základní chemické návyky a dominantními předměty byly předměty technické. Tento vztah byl více bezprostřední než na jiných školách a vyučující jsme oslovovali titulem buď profesore, nebo inženýre, nebo doktore. Tak chemickou technologii nás učil prof. Bareš, kterému studenti říkali táta Bareš. Když přišel do třídy na první hodinu, postavil se za katedru a představil se: „Já jsem táta Bareš a budu tady vyučovat chemickou technologii. Jsem lihovarník, anorganické technologii s kterou začínáme moc nerozumím, tak si ji budeme číst z učebnice jako román.“ Poté povstal jeden spolužák a pravil: „Já jsem Fatrle a budu tady mazat tabuli.“ Po měsíci jsme psali z technologie prověrkový test. O prof. Barešovi se říkalo, že testy nečte, ale měří délku centimetrem. Proto bylo nutné napsat co nejdelší text. Když přišel na hodinu, nadiktoval otázky testu, sedl si za katedru, vzal před sebe noviny a četl si je, třídě nevěnoval žádnou pozornost. Pochopitelně toho mnozí využili k opisování. Spolužačka Kankrlíková seděla v první lavici u katedry a začala opisovat přímo z učebnice, což byla tlustá kniha cca 400 stran. Učebnice ji sklouzla a s příslušným hlukem spadla na zem. Prof. Bareš reagoval tak, že spustil noviny, přes brýle se podíval na první lavici a pravil: „Kankrlíková, vypadly ti noty“ a pokračoval dál v četbě novin.

Zajímavým spolužákem byl Jarda Pacovský, který se více zajímal o literaturu a umění než o chemii a byl častým účastníkem veselých příhod. Organickou chemii nás učil prof. Bělohradský, který měl přesný systém. Na hodině nejprve vyzkoušel 4 žáky přesně podle abecedy a pak učil. Věděli jsme tedy kdy přijde na koho řada na zkoušení. Profesor byl starší člověk a prakticky nás neznal. Když měla přijít řada na zkoušení Pacovského, měl domluveno že ze zadní řady spolužáci oznámí, že Pacovský má jít do ředitelny a on odešel. Jednou mu však spolužáci pozvání do ředitelství nezařídili. Profesor řekl: „K tabuli půjde Pacovský.“ Jarda vstal a za nejistého pohledu prohlásil „Pacovský chybí.“ Profesor klidně pokračoval: „Tak k tabuli půjde další, to je Ruzha.“ Ve 4. ročníku náš třídní prof. Rožan mu před maturitou řekl: „Pacovský, když mně slíbíte, že nikdy nebudete dělat chemii, tak vás nechám odmaturovat.“ Načež Jarda okamžitě odpověděl „to vám pane profesore slibuji“. Slib dodržel, neboť po maturitě Jarda absolvoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity a věnoval se spisovatelství. Napsal knihu o požáru Národního divadla, o zlatě, o námořních lodí a další. Dlouhou dobu byl kulturním redaktorem tehdy velice populárního a progresivního časopisu Mladý svět.

Všechny ročníky jsem zakončil s výborným prospěchem ze všech předmětů. Byl jsem jediný z cca 100 žáků tří paralelních tříd.

V roce 1952 jsem udělal přijímací zkoušky na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Odborné předměty jsem zvládával velmi lehce, neboť jsme oproti absolventům gymnasií měli hlubší chemické znalosti. Tak pro zadané laboratorní práce mi stačily 4 hod. za den, oproti gymnasistům, kteří pracovali více jak 8 hod. Naopak problémy jsem zpočátku měl z teoretických předmětů hlavně z matematiky, což měli všichni průmyslováci. Na seminářích se psaly kontrolní testy. První test jsem napsal na 14 % ze 100 %. Poté mně pomáhal se studiem benátský spolužák Fajel Novotný, který studoval o rok výše, a byl výborný matematik. Když asistent vyhlašoval výsledky druhého testu uvedl: nejlepší test má dnes pan Souček. Které gymnasium jste studoval? Když jsem sdělil, že průmyslovku, nechtěl uvěřit. Pak už mě matika šla.

Po absolvování prvního ročníku Vysoké školy chemické v Praze jsem byl schválen na další studium v SSSR. Odjeli jsme v prvních dnech září, vybaveni oblečením pro ruské zimy státem. V té době jel vlak z Prahy do Moskvy 3 dny. Zastávky na ruských stanicích byly i 1 až 2 hodiny.

V Moskvě jsem absolvoval Chemicko technologický institut D. I. Mendělejeva. Původně jsem měl studovat výbušniny, což byla specializace č. 34 na fakultě č. 136, jakožto tajné specializace. Já jsem si na třetím ročníku specializaci změnil a studoval jsem vysokomolekulární látky s užší specializací – organokřemičitou chemii (silikony).

Žili jsme na koleji v pokojích po 3 studentech. Já jsem bydlel s Valentinem Prolejko, Rusem a Tomi Michalari, Albáncem. Měli jsme tzv. komunu, což znamenalo, že jsme společně večeřeli a snídali a střídali jsme se ve službě. Stipendium jsme měli 800 rublů, což byl průměrný plat dělníka. Z toho jsme platili všechno, včetně cest domů. Jízdenka Moskva–Praha stála 300–350 rublů. Sovětští studenti měli stipendium cca 350 Rb/měsíc a stipendium dostávali všichni, pokud složili požadované zkoušky.

Škola byla na vysoké úrovni a studenti neměli takovou volnost jako v Praze. Byly povinné přednášky, semináře, laboratoře. Výuka byla 6 dnů v týdnu zpravidla po třech dvouhodinových přednáškách. Jeden semestr dopolední (od 8 do 14 hod.), druhý odpolední studium (od 14 do 22 hod.). Učební předměty oproti Praze obsahovaly vedle chemických předmětů více inženýrských předmětů (rýsování, pevnost pružnost, deskriptivní geometrie, teplotechnika, základy stavebnictví, bezpečnost práce aj.). Zvláště rozsáhlé bylo chemické inženýrství.

Dobře byl promyšlen a realizován kontakt s průmyslovou praxí. Ve 3. ročníku byla měsíční praxe v chemickém závodě, kde bylo nutné ovládnout určený technologický proces, bezpečnost práce, požární ochranu a ekonomiku a sepsat o tom zprávu. Praxi jsem měl na koksochemickém závodě ve Vorošilovsku. Ve 4. ročníku byla dvouměsíční praxe v chemickém provoze podle studované specializace, při které bylo nutné se seznámit s příslušnou výrobou a obsluhou zařízení a složit zkoušky na dělnickou kvalifikaci D6. Praxi jsem absolvoval na Dantovském chemickém kombinátu nedaleko Moskvy v cechu organokřemičité chemie. V 5. ročníku, po zimním semestru, byla dvouměsíční praxe ve výrobě, která byla předmětem diplomového projektu (diplomové laboratorní práce byly výjimkou).

Téma mého diplomového práce byl Projekt výroby silikonového kaučuku o kapacitě 300 t/rok v Angarsku. Na praxi jsem byl měsíc ve Výzkumném ústavu syntetického kaučuku v Leningradě, kde byl pokusný cech na výrobu silikonového kaučuku a jeden měsíc v utajeném ústavu p.ja. 4019, později odtajněný Výzkumný ústav elementoorganických sloučenin. Zde jsem měl přístup pouze do organokřemičitých provozů. I když jsem se o ostatní nezajímal, z postraních hovorů jsem věděl, že tam byla výroba tetraetylolova a raketového paliva.

Diplomový projekt jsem úspěšně obhájil v červnu 1958 a dostal červený diplom, neboť jsem všechny zkoušky v pětiletém studiu složil na výbornou kromě dvou, které byly na velmi dobrou.

Ze studentských historek alespoň dvě.

Když jsme přijeli do Moskvy začaly začátkem října mrazíky. My jsme chodili v baretech a Moskvané již v kožešinových ušankách. Říkali jsme, že jsou málo otužilí. Jednoho večera jsme šli do kina. Když jsme šli zpět na kolej, cítili jsme, že se ochladilo. Přišli jsme na kolej a sedli jsme si na partičku mariáše. Jak sedíme, tak kamarádovi Vincku Jelínkovi začaly červenat a zvětšovat se uši. Byl takový mráz, že mu uši omrzly. Druhý den jsme všichni Češi šli a koupili si ušanky a barety uložili. Měl jsem hezkou domodra zbarvenou ušanku, ale o číslo menší. Prohrál jsem ji v mariáši a koupil se novou. Kožešinová Ušanka stála tehdy 4 rubly, tj. 40 Kč.

V jednom roce jsme se vrátili z prázdnin. Náš Albánec Toma, říkali jsme mu Foma, byl celé prázdniny v koleji v Moskvě. Všechny skříně v našem pokoji byly zaplněny prázdnými skleněnými lahvemi, které Foma sbíral z celé koleje, které v pokojích nechali studenti z oslav ukončení školního roku. Foma měl lahve odevzdat a získat záložné. Když týden nic neudělal, naplnily jsme s Valentinem moje dva velké kufry a jeho malý kufřík lahvemi a šli jsme do obchodu je odevzdat, což prodejci nedělali rádi. Dali jsme na stůl malý kufřík a zeptali se jestli přijímají lahve. Po pohledu na kufřík nám odpověděli, že ano. Když jsme po malém kufry vyndali lahve ještě ze dvou velkých kufrů zaslechli jsme kupující „podívejte studenti a kolik toho vypili“.