Sójové klíčky
S manželi Jarochovými (profesor matematiky na VŠCHT) jsme pravidelně hráli bridge. Při jedné partií v létě 1991 mi jeho manželka Kim, původem číňanka, navrhla, že bychom mohli společně podnikat. Ona se zabývala překlady a pomoci čínským občanům při zakládání restaurací a jiného podnikání. Na otázku, v jaké oblasti bychom mohli společně podnikat, odpověděla, že v oblasti výroby sójových klíčků, což jsou velmi zdravé produkty, bez kterých se neobejde žádná čínská restaurace a jsou i v maloobchodním prodeji ve francouzské prodejně v Jindřišské ulici v Praze. Může sehnat za výhodnou cenu zařízení na výrobu klíčků, které bylo předváděno na výstavách. Aniž bych o návrhu přemýšlel vyslovil jsem souhlas a předpokládal, že jde pouze o rozhovor při kartách, což mi potvrdilo i to, že dalšího půl roku se o toto téma nehovořilo. V únoru 1992 mi volá Kim a jednoduše sděluje, že zařízení došlo z Číny a je na nákladovém nádraží na Žižkově. Byli jsme v situaci, že jsme nevěděli nic ani o výrobě, ani o výrobcích, ani o jejich prodeji, ale měli jsme zařízení. Problém bylo nutné řešit. Kim dohodla v jedné čínské restauraci v Modřanech, že nám pronajmou jednu místnost, do které jsme zařízení převezli (váha cca 1 tuna) nainstalovali, tj. napojili vodu, elektřinu a odpadní kanalizaci.
Zařízení představovalo hliníkovou skříň o rozměrech 2×2×1 m s utěsněnými dveřmi, opatřená zásobníkem vody, čerpadlem a sprchovacím zařízením. Uvnitř bylo 16 děrovaných hliníkových nádob, do kterých se na dno umístilo cca 1 kg bobů. Skříň se uzavřela a zařízení pracovalo automaticky. Udržovala se automaticky zadaná teplota (cca 40 °C), a automaticky se náplň skříně sprchovala v zadaných intervalech. Periodicky byla automaticky vyměněna voda v zásobníku, ze kterého byla voda čerpána na sprchování. Proces růstu klíčků trval cca 2 dny, během kterých z bobů vyrostly bílé klíčky dlouhé 6×10 cm v množství. Tyto bylo nutné ručně zbavit slupek a vyrostlých kořínků dlouhých cca 1–4 cm.
V prvé řadě jsme zjistili, že se nepěstují klíčky ze sóji ale z bobů Mungo, což je luštěnina podobná hrachu, která se do ČR dovážela z Austrálie, Číny a jiných států a bylo možné ji kupovat.
Zajistil jsem si potřebný k podnikání živnostenský list na „malotonážní výroba potravinářských a chemických výrobků“.
Dále bylo nutné zajistit na výrobek zdravotní schválení. Navštívil jsem hygienickou stanici v Praze 1, kde mi dali příslušné formuláře, s tím že je nutné dodat vzorky klíčků k potřebným analýzám. Vedoucí mi sdělil, že již analyzovali klíčky několika výrobců a žádný nevyhověl mikrobiálním kritériím. Odpověděl jsem, že asi neměly zkušenosti s potravinářskou výrobou, které já mám. Šlo o to, že veškeré vnitřní zařízeni jsme před zahájením pracovní operace dezinfikovali roztokem kyseliny peroctové, což je běžná dezinfekce. Tři dny po předání vzorku jsem volal vedoucího hygienické stanice ohledně výsledků analýzy. Bylo mě řešeno: „klíčky máš zasr.né jako ostatní“. Následně jsem si uvědomil, že sebelepší dezinfekce zařízení nepovede k potřebným výsledkům, neboť zárodky nevhodných mikroorganizmů jsou obsaženy v bobech a podmínky růstu klíčků, tj. sprchování a teplota 40 °C, jsou ideální podmínky pro růst i ostatních mikroorganizmů. Rešení jsem našel v tom, že se klíčky spařily horkou vodou a poté vyhovovaly mikrobiálním parametrům. Toto jsme uváděli na vinětách každého obalu prodávaných klíčků. Tento poznatek pak využili i jiní výrobci.
Výrobu v čínské restauraci nám místní orgány neschválily a zařízení jsme přestěhovali do pronajatého suterénního bytu v Radlické ulici, kde jsme provedli potřebné stavební úpravy. Měli jsme hlavní provozní místnost, kancelář chodbu a koupelny, kde se provádělo čištění nádob a sít. Postup jsem zracionalizoval tak, že se do hliníkových nádob vkládaly síta na které se umístnily v jedné vrstvě boby. Kořínky rostly pod sítem a klíčky nad sítem. Kořínky se odřezávaly z celé plochy síta najednou a z klíčků se ručně vyplavováním ve vodě odstraňovaly zelené slupky. Později jsme kapacitu zvýšili tím, že jsme zrekonstruovali získanou klimatizační komoru a vybavily ji plastikovými nádobami. Měli jsme tak dvě výrobní skříně.
Výrobu jsme provozovali společně s manžely Martou a Jaromírem Horníkovými. Sklizeň klíčků se prováděla dvakrát týdně, se kterou nám pomáhali různí přátelé (zvláště můj přítel Saša Uhlík) a příbuzní, které jsme za práci platili. Při práci se zpívalo, povídalo a pilo víno. Byla to z částí práce, z částí zábava. Práce nebyl zvláště příjemná, pracovalo se ve vodě, mnohdy v chladnu, dvakrát týdně, mnohdy až do půlnoci.
Klíčky jsme prodávali v balení 3–5 kg v kartonových krabicích, nebo v polyetylenových pytlích po 5–10 kg. Jejich rozvoz jsme zajišťovali vlastními auty a do různých prodejen zeleniny a do čínských restaurací. Získali jsme zajímavé odběratelé, kteří vyráběly saláty, v našem případě salát se sójovými klíčky. Jednalo se o pražské firmy Zeman a Palma, které odebíraly 100–200 kg za týden. Odbyt nám podstatně zvýšila firma, která pěstovala žampiony a měla balící linku do spotřebitelských balení. Ta začala odebírat i naše klíčky, balila je po 20 dkg a prodávala zelinářským obchodům.
Klíčky jsme nabídli i restauraci u Holubů, která se nacházela u metra Anděl a překvapilo mne, že se zde mluví rusky. Kromě sójových klíčků požadovali i klíčky ze semen pivoňky. Hlavní kuchař (ruský Japonec) mi předal semena a vypěstovali jsme jim i klíčky pivoňkové. Dodávky brzy skončily, neboť v restauraci se odehrála policejní razie na vedení ukrajinské mafie a restaurace byla zavřena.
Výroba nebyla zvláště výnosná, vydělávali jsme 5–10 tis. měsíčně na každého. Účtování vedla manželka Natalja a každý měsíc jsme prováděli uzávěrku, rozdělování peněz i při tom sehráli partičku karet.
Vzhledem k tomu, že výroba nebyla zvláště pohodlná a měli jsme i jiné výhodnější pracovní aktivity, rozhodli jsme se v roce 1995 zařízení prodat. Na inzerát se ozval mladý muž, který zařízení zakoupil, včetně provozních předpisů a dokumentace. Výrobu se kterou mu pomáhal náš přítel Saša Uhlík provozoval několik měsíců a pak z neznámých důvodů provozovnu uzavřel.