RVHP, aspirantura
V dubnu 1971 skončilo období mé práce v chemickém průmyslu a odjel jsem pracovat do Sekretariátu RVHP v Moskvě. Zde jsem se zabýval spolupráci členských zemí, tj. Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, Československa, Mongolska, Vietnamu, Kuby a Albánie, která se od 60. let spolupráce nezúčastňovala. S RVHP měly smlouvy o spolupráci Jugoslávie, Finsko a Irák.
Rada vzájemné hospodářské pomoci byla založena v roce 1949 jakožto mezinárodní organizace států orientovaných na socialistické zřízení. V počátečních letech se v rámci spolupráce předávaly různé technologie, rozšiřoval vzájemný obchod a předávaly se výrobní a vědecké poznatky. Později se v oblasti výroby začalo uplatňovat společné plánování, respektive koordinace plánů národního rozvoje, technická standardizace, specializace a kooperace výroby a koordinace vědecko výzkumných prací. V poslední době se zakládaly mezinárodní organizace. Pracoval jsem jako expert v oblasti petrochemie a spotřební chemie.
Činnost a hlavně výsledky spolupráce byly často kritizovány za malou efektivnost a to oprávněně. Problém byl v tom, že hospodářské vztahy nebyly vytvářeny plně na základě ekonomických pravidel, to je vzájemné finanční výhodnosti a odpovědnosti. Spolupráce nevycházela z tržních principů, které nebyly uplatněny v žádné socialistické zemi, což byl obecný problém, který mohlo vyřešit pouze uplatnění řízeného tržního hospodářství. Zkratka RVHP se humorně překládala Rozum Vyvážíme H…o Přivážíme.
Nechci zde dále rozvíjet analýzu nedostatků a možností spolupráce, neboť je to zbytečné a prakticky neužitečné. Spolupráce byla málo efektivní, zvláště pro rozvinuté země. Je třeba však konstatovat, že mnohá současná kritika je neobjektivní a ideologicky zkreslená. Uvádí se, že vše bylo podřízeno diktátu SSSR, což není pravda. SSSR měl dominantní postavení z hlediska velikosti národního hospodářství, ale principy spolupráce byly demokratické a nikdo nikoho nemohl donutit k přijetí jakéhokoliv stanoviska. To bylo v kompetenci každého státu a záleželo na něm a na národních představitelích co přijmou a jaké spolupráce v jakém rozsahu se zúčastní. Tak např. Rumunsko zastávalo mnohdy jiné stanovisko než ostatní země a bylo plně respektováno, což ostatní země uplatňovaly také, ale v podstatně menší míře, spíše výjimečně.
Uvádí se, že obchod mezi státy byl uskutečňován za ceny výhodné pro SSSR, což rovněž není pravda. Pro obchodní vztahy se používaly světové ceny nejprve průměrné za posledních 5 let a pak ceny minulého roku. To bylo výhodné pro obchodní partnery, pro které byl roční ceny známé a stabilní. V kuluárech Sověti říkali že na vzájemný obchod doplácejí a ostatní národnosti uváděly, že na obchod doplácejí oni. Obojí nebylo pravdivé.
Pozitivní byla vzájemná technická a ekonomická informovanost a navazování osobních kontaktů.
Jaké konkrétní akce jsem v RVHP dělal kromě pravidelných informacích a spolupráci ve výrobě, standardizaci a výzkumu?
Organizovaly se setkání specialistů ke konkrétním výrobně technickým problémům, kde byl prezentován stav a výhled v jednotlivých zemích daného předmětu a byly formulovány návrhy na obchodní výměnu, technickou spolupráci a koordinaci výzkumných prací. Jako příklad uvádím některé akce, které jsem koordinoval:
- výroba syntetických vonných látek,
- výroba glycerinu a epichlorhydrinu,
- povrchově aktivní látky,
- výrobní linky na balení spotřební chemie,
- zařízení na výrobu aerosolů,
- výroba práškových detergentů,
- kosmetické prostředky.
Uskutečňovaly se tzv. brigády specialistů, kde odborníci jednotlivých států se na místě seznámili s příslušnou výrobou, zhodnotili její úroveň a navrhli vzájemnou spolupráci.
Tyto formy spolupráce měly malý přímý efekt, neboť tato spolupráce neměla závazný ekonomický a obchodní charakter. Pozitivní byly vzájemná výměna zkušeností a znalostí.
V Bratislavě v rámci veletrhu INCHEBA jsme organizovali každý rok výstavu výrobků spotřební chemie zemí RVHP, vědecko výzkumný seminář, soutěž o nejlepší výrobek v jednotlivých kategoriích spotřební chemie (kosmetika, výrobky hygieny, prací prostředky, čistící prostředky a jiné výrobky). Uskutečňovalo se setkání odborníků s představitelkami ženských organizací, kde se diskutovaly praktické zkušenosti a požadavky na výrobky spotřební chemie.
Na téma spotřební chemie se vyprávěla tato anekdota: mladé manželé čekají v 7 hod. večer návštěvu svých přátel. Před 7. hod. je vše připraveno, pohoštění uvařeno, stůl prostřen, vše uklizeno. Na křesle seděl velmi starý děda, který neudržel vyprazdňování. Manžel vzal dědu do koupelny, vysprchoval ho, převlékl a posadil zpět do křesla. V pokoji zůstal zápach a proto manželka místnost vystříkala sprejovým deodorantem „Lesní vůně“. V tom přichází návštěva a po vstupu do místnosti přítel čuchá a konstatuje: u vás je to cítit jako když se někdo v lese posral.
Období pobytu v Moskvě a práce v sekretariátu RVHP jsem využil ke studiu aspirantury, které jsem absolvoval na Lomonosově moskevském institutu lehké chemie na katedře elementoorganických sloučenin, kde mým školitelem byl vedoucí katedry akademik Andrianov, zakladatel organokřemičité chemie v SSSR a doc. Lotar Chananašvili, bývalý přítel z doby studií vysoké školy.
Tři roky jsem se zabýval vědeckou prací jak teoretickou, tak i experimentální. Každou sobotu jsem sám experimentoval v laboratoři a dvakrát týdně po večerech jsem konzultoval celkem 3 studenty, kteří se podíleli na řešení dílčích úkolů mé disertace formou diplomové práce. Měl jsem nárok na jeden měsíc studijního volna, který jsem využil k experimentování v Ústavu teoretických základů chemických procesů v Praze v laboratoři Ing. Hetflejše, kde jsem pracoval nejméně 10 hod. denně. Výhodou bylo komplexní vybavení ústavu, takže bylo možné stanovit IČ, UV, NMR a hmotová spektra. Základní metodou při vyhodnocování experimentů byla chromatografická analýza. Výsledky se vyhodnocovaly měřením ploch grafických křivek. Tato vyhodnocení o víkendech mi dělali synové, kteří se tak podíleli na mé práci. Byl jsem vcelku dobrý experimentátor a zvládl jsem poměrně značný obsah pokusných prací. Experimentování mne bavilo.
Témou mojí disertační práce bylo studium „Hydrosilylace vinylsiloxanů organohydrosiloxany“.
V rámci této práce jsem studoval syntézu organohydrsiloxanů, organovinylcyklosiloxanů, kinetiku adičních reakcí hydrosiloxanů a nenasyených organických a organokřemičitých sloučenin, při použití různých katalyzátorů. Závěrečná část byla syntéza polymerních látek s využitím reakce hydrosilylace divinylorganosiloxanů a dihydrosiloxanů.
Výsledky jsem průběžně publikoval v prestižních odborných časopisech. Celkem za tři roky jsem opublikoval 12 prací, z nich dvě v Dokladech AV SSSR, dvě v Izvestjach AV SSSR, dvě v československém Czech. Chem. Comm, dvě v Sborníku MITCHT, po jedné ve Sborníku 4. mezinárodního sympozia organokřemičité chemie, v Žurnálu analytické chemie a v Žurnálu obecné chemie. Jednu práci jsme zapatentovali v ČSSR.
V prvních publikacích jsem na prvém místě jako autora uváděl akad. Andrianova, mého školitele, jak bylo v SSSR, ale i u nás zvykem. Pak jsem však pořadí spoluautorů uváděl podle účasti na práci a mé jméno jsem uváděl jako první. Na toto téma se vyprávěl tento vtip: student ve své diplomové práci přišel na originální řešení problému, se kterým seznámil svého školitele, ten doporučil výsledky společně publikovat s jeho jménem jako první. S publikaci seznámil docenta, který se k publikaci připojil a své jméno zařadil na první místo. Totéž se opakovalo s profesorem, který uvedl, že publikaci nutno předložit akademikovi. Ten souhlasil s publikací s jeho jménem, ale prohlásil, že je příliš mnoho autorů, takže posledního, to je studenta nutno vyřadit.
Moje disertační práce obsahovala řadu originálních poznatků, které stručně popíšeme, i když pro člověka neznající dostatečně chemii to bude nejasné a nezajímavé.