Nový závod MILO Olomouc

Zpracování olejnatých semen, tj. výroba surových rostlinných olejů, byla v Čechách soustředěna do STZ, Ústí nad Labem. Na Slovensku pak v PALMĚ Bratislava. Byl používán průmyslový způsob zpracování semen, tzv. předlis – extrakce. Vstupní semeno se úpravě lisovalo v šnekových lisech a ze vzniklých výlisků ze zbytkovým obsahem oleje cca 20 % se olej extrahoval rozpouštědlem (hexanem). Tato technologie se ve světě používá dodnes. Kapacita zpracování semen v STZ byla 800 tun/den, což odpovídá 260 000 tun/rok a produkci oleje cca 100 000 tun/rok. Vzhledem k rozvoji pěstování řepky, které se sklízelo přes 350 000 tun/rok a s ohledem na snížení dopravních vzdáleností dodávek semen a distribuci šrotů a oleje, jsme zpracovali investiční záměr a ostatní předprojektovou dokumentaci na výstavbu nového závodu na zpracování olejnatých semen v podniku Milo Olomouc. Závod byl umístěn na zelené louce za městem Olomouc, v průmyslové zóně, kde byl již vybudován masokombinát a mlékárenský podnik OLMA. Záměr výstavby závodu byl příslušnými státními orgány schválen a v letech 1984 až 1986 vybudován, včetně zásobních sil na 35 000 tun semen, plynové kotelny, čistírny odpadních vod, vlečky do hlavní stanice Olomouc, sociálního zařízení, administrativní budovy, laboratoří a údržbářských dílen. Bylo postavené cca 30 bytů pro nové zaměstnance a ubytovna pro montážní pracovníky, která byla po výstavbě upravena na hotel.

V rámci tukového průmyslu se jednalo o první nový závod vybudovaný od roku 1945 a vlastně od roku 1932. Náklady činily 360 mil. Kč.

Investiční výstavba byla nejnáročnější a nejtěžší hospodářskou činností. Nedostatek stavebních, strojních a montážních kapacit stavěl dodavatelé do pozic diktujících a investora do pozice prosebníka. Přijaté termíny výstavby dodavatelé obvykle neplnily a plánované náklady se v důsledků víceprací zvyšovaly. Vzhledem k tomu, že řada pracovníků, včetně mě, měla odměny vázány na postup výstavby, tak místo odměn za náročnou činnost jsme byly na odměnách kráceni. Vzhledem k nedostatku a bilancování devizových prostředků bylo nutné zajišťovat dodávky zařízení přednostně ze socialistických států. Výroba zařízení pro zpracování olejnin byla zavedena prakticky výhradně v NDR (Německá demokratická republika) a bylo nutné zařízení dovést od fy SKET Magdeburg. Technická úroveň zařízení byla nižší než západních firem (extrakční zařízení v STZ bylo v roce 1975 dovezeno od fy Ex-Technik, západní Německo) jak po materiálové stránce, tak i výkonnostně a po stránce automatizace. Některé technologické úseky byly nové a v praxi neověřené. To se projevilo zvláště při najíždění provozu, při kterém byla odstraňována řada poruch a nedostatků. Podstatného zlepšení provozu bylo dosaženo výměnou zařízení pro desolventizaci (odstranění rozpouštědla) a sušení šrotů za zařízení od západoněmecké fy Krupp a následně zvýšení kapacity lisovny, nákupem vysocevýkonného lisu od tytéž firmy. Závod zpracovával denně 600 t řepkových semen, tj. cca 200 000 tun/rok.

Vedoucím výstavby a po uvedení závodu do provozu ředitelem závodu byl Ladislav Čapka. Kromě organizačních schopností měl velkou výhodu v tom, že jeho otec byl předsedou revizní komise ÚV KSČ což mu ulehčovalo řešit různé problémy s dodavateli a státními orgány. Při složitosti investiční výstavby se nevyskytovaly žádné korupce nebo podplácení, jak je dnes bohužel běžné. Maximálně se poskytovaly vzorky vyráběných výrobků (mýdla, kosmetika).

Následně byla v závodě zavedeno enzymatické odslizení, fyzikální rafinace a winterizace olejů a také výroba metylesterů kyselin řepkového oleje (bionafty). To již bylo po roce 1990, kdy nebyl problém tato zařízení zakoupit u renomovaných západních firem.

V roce 2010, to je po 23 letech, byl závod ještě v běžném provozu, ovšem ve špatném technickém stavu. Životnost těchto zařízení je 12–15 let a tato doba byly vysoce překročena.