Společný podnik

Jako jedna z nových forem mezinárodní hospodářské spolupráce bylo vytváření společných podniků. Tukový průmysl v roce 1987 zahájil jednání s anglickou firmou Bush Bouck Allen o realizaci společného podniku na výrobu vonných a chuťových látek, který měl být realizován v ČSSR s využitím nové výrobní budovy v koncernu Lihovary. Do společného podniku obě organizace měly vložit příslušné podíly finančních prostředků a poskytnout technologie na výrobu specifikovaného sortimentu výrobků, ve kterém převažovaly anglické výrobky. Z naší strany nejobjemnějším výrobkem byl rumový éter, což byla esence pro výrobu českého rumu a o který anglická firma projevovala mimořádný zájem.

K upřesnění technických záležitostí jsem v roce 1988 spolu s technickým ředitelem Lihovarů Ing. Hradcem uskutečnil služební cestu do Anglie, kde jsme kromě technického jednání prohlédli 3 závody a laboratoře firmy. Jednalo se o světovou firmu, která měla široký výrobní sortiment, vedle moderní technologie i výroby starší a na vysoké úrovni analytické a aplikační laboratoře (pro každý obor zkušební a poloprovozní zařízení pro výrobu výrobků pekařských, cukrovinkářských, kosmetických, nápojových, masných aj.). Vyvinuté vonné a chuťové látky se ověřovaly a hodnotily na poloprovozně připravených potravinářských produktech.

Při prohlídce laboratoří, nám ukázali přístrojovou kombinaci preparativní chromatografie s hmotovým spektroskopem a uvedli, že na zařízení s využitím své databanky mohou během 20 minut identifikovat jakýkoliv produkt, nebo kompozici. Zařízení bylo špičkové úrovně a bylo mi bylo známé z mé disertační práce. Po prohlídce jsme vedli diskuzi o společném podniku, kde se naši partneři již opakovaně dotazovali zda do společného sortimentu dáme náši rumovou esenci. Na moji otázku, zda znají tento produkt odpověděli záporně. Požádal jsem kolegu Hradce, aby otevřel jednu z lahví rumu, který jsme vzali s sebou. Před ochutnávkou jsem navrhl, že v době kdy budeme degustovat rum mohou v jejich laboratoři provést analýzu na prezentovaném zařízení, která by neměla trvat více než 20 minut. Návrh nebyl akceptován s odůvodněním, že jde o zředěný produkt s nízkou koncentrací a že sdělení o době analýzy bylo vice méně propagační a analýza trvá podstatně déle. Při následném jednání v Praze jsem partnerům předal koncentrovaný vzorek rumové esence k analýze. Výsledky jsem obdržel asi za 6 týdnů a bylo v něm nalezeno 64 individuálních chemických složek. Takovou znalost o složení jsme dosud neměli a byla pořízená bezplatně.

Závěrečné jednání se uskutečnilo ve starém anglickém hotelu vzdáleném asi 90 km od Londýna za účasti asi 10 pracovníků včetně viceprezidenta firmy a bylo spojeno s večeří. Během rozhovorů jsem zjistil, že partneři vědí, že jsem studoval v Moskvě a mám ruskou manželku. Dobře se k jednání připravili. Diskuse byla zajímavá , otevřená a srdečná. Viceprezident sdělil, že do roku 1917 měla firma svoji filiálku i v Moskvě na Krásné Presně, která jim však byla znárodněna. Pro finanční kompenzaci ji sovětské orgány ocenily na jeden rubl, který však dodnes nezaplatili. Já jsem měl v peněžence několik rublů, neboť jsem byl nedávno v Moskvě. Vstal jsem a předal jsem viceprezidentovi jeden rubl s tím, že vyrovnávám pohledávku SSSR, čímž je dluh vyrovnán a pravděpodobně se stávám potencionálním vlastníkem závodu. Rubl byl přijat a diskuse ve vřelé atmosféře pokračovala dále. Po skončení mě viceprezident pozval ještě na skleničku whisky ve dvou a noční procházku.

Záměr ustanovení společného podniku se neuskutečnil, neboť po změně režimu v roce 1989 byla provedena privatizace podniku ASTRID a jeho součást, tj. objekty bývalého podniku AROMA, kde se vyráběly vonné a chuťové látky, byly předány původním majitelům (rodina Strnadových).

Zakládání společných podniků s úspěšnými zahraničními firmami byl jeden z velmi zajímavých směrů rozvoje československého průmyslu, který nám přinášel technické znalosti a zkušenosti partnera a rozšířený trh a odbyt výrobku pro něho. Šlo o oboustrannou výhodu. Bohužel místo společných podniků byly naše zajímavé podniky prodány plně zahraničním zájemcům. To se stalo v Tukovém průmyslu s podniky PTZ Nelahozeves (zakoupil UNILIEVER), RAKONA (zakoupil americký PROCTEL GAMBLE), VITANA (norský podnik), MILO Olomouc (americká firma). Je třeba poznamenat, že noví vlastníci vesměs provedli rekonstrukce a intenzifikace výrob a s využití stávajících rezerv podstatně zvýšili výrobu, kterou ve značné míře vyvážely. Totéž by bylo, pokud by se místo prodeje vytvořily společné podniky a polovina zisku by zůstávala v Česku. Existence podniků se zahraničními partnery je riziková, což dokazuje osud PTZ Nelahozeves. Nový vlastník podniku několokanásobně zvýšil produkci margarinů (RAMA) a mýdel, pro které instaloval zařízení na kontinuální zmýdelnění ze svého zrušeného anglického závodu a zavedl výrobu majonéz. Zvýšil počet zaměstnanců a podnik byl velmi úspěšný. Jeho úspěšná konkurence zastavila výrobu mýdel a margarinů v ostatních podnicích ČR. Koncem roku 2009 však vedení firmy oznámilo, že výroba se v podniku zastavuje a přenáší do Polska a Rumunska, kde jsou výhodnější ekonomické podmínky (nižší cena pracovní síly). Tak přišlo o prácí více než 700 pracovníků a v ČR se již margariny a mýdla nevyrábějí, ale všechny dovážejí.